Poezie

Pro všechno, co ti sluší,
sám zaprodal bych duši
třeba samotnému čertu.
Mít chvíli tě jen pro sebe,
vzlétl bych pak až do nebe a mízu slíbal ze rtů
tvých.
Jak sladký bývá hřích.

J. V. Š. 2005

Všechna rána bez tebe jsou tak divně pustá,
když neležíš mi na rameni, bezbranná a roztomilá,
jak tenkrát, kdy zašeptal jsem, Miško, ještě zůstaň
a za oba pak poprosil tu chvíli, aby nikdy neskončila.

J. V. Š. 2004

Až jednou skonám,
až zkrátka nebudu,
vděčen ženám,
co mě rozptylovaly,
abych nemyslíval na nudu,
ačkoli mě nemilovaly,
pak chci být zase rozptýlený
do klína každé této ženy,
v němž mužům nebezpečný
svůj nový začnu život věčný.

J. V. Š. 2004

Do rtů tvých,
těch zrůžovělých poupat,
já toužím se teď vloupat
a vykrádat je bez ustání,
když tak svádí ku líbání.

J. V. Š. 2004

Kdykoli pohlédnu na oblohu
a lačním po tvé duši,
pokaždé znovu se roznemohu,
s tebou hvězdám to tak sluší.

J. V. Š. 2004

Rádio mučí reklamou na skvělou koupi,
zavolej hned a radost svoji znásob,
no tak, pohni sebou, nebuď hloupý
platí jen do vyčerpání
zákazníků.
A davy netečně dál plují po chodníku.

J. V. Š. 2003

Rozechvělou rutinou,
stále pro mne jedinou,
řekla mi zběžně,
miluj mě něžně,
a potom zhasni světlo.
Říkám si, sakra,
co se tady spletlo?

J. V. Š. 2003

Říkával,
až budu velký,
budu básníkem,
vy všichni poznáte mě,
mne budou krášlit rozlíbané múzy
a ctít mne budou davy,
i v dobách mravní hrůzy
této země
na to přísahám,
temnotám já postavím se čelem,
cítím to, já sílu na to mám,
tu sílu nezkrocených šelem,
já před životem neprchám,
mne neponíží,
jsem rovný navzdor zemské tíži,
mne nezohnou
jako ty pokroucené duby,
co ku věčnosti hyzdí aleje,
mou víru nikdy nezahubí,
mám v lásce víc, co rovné je.

Říkával...
Ústy káleje
nasliboval toho tolik.
Dnes křičí: Kdo mi naleje!
Nepochopený alkoholik.

J. V. Š. 2002

Včera večer na štěrku
uviděl jsem ještěrku
zraněnou.

Chudák asi pospíchala,
o ježka se popíchala
v ramenou.

Řekl jsem si, pomoz synku,
a dal jsem ji na plošinku
kamennou.

J. V. Š. 2002

Dokud v světě širém
bude lůno ženy,
co zatouží mne hřát,
dotud mne můj zubožený
život může srát.

J. V. Š. 2001

Život je boj
a včelí roj
oblétl znoj
mého těla
a vprostřed něj si zabydlela
žihadlo drzá včela.

J. V. Š. 2000

Usínám a v duši rozestláno,
sním, než vyruší mne ráno
prázdnem prostým zázraků,
rád s tebou bláznem v docích
vstříc pluji tvému slamáku
a tonu na tvých bocích
pln obnažených rozpaků,
zas po tolika rocích.

J. V. Š. 2000

Než stiskl,
vytryskl.

J. V. Š. 2000

Udýchaná řekla mi,
že chutě s kněžkami
lásky
si čechraly kadeří vlásky
a sibiřský husky
spí s běžkami.

J. V. Š. 2000

Za lesku rosy
zpívají kosi
a já vás prosím,
nechoďte bosí
ku chladu u rákosí,
nechť vaše nosy
kapkou se nehonosí.

J. V. Š. 2000

Život je někdy převelice krásný,
jak vlnobití čtverek Evženie z masny.

J. V. Š. 1999

On sleduje představení, plameny,
průhledem mezi rameny
i nejkrásnější dívku v kraji,
jíž odlesky těch plamenů
ve tváři si hrají.
A v Beskydech prší.
Dnes možná dosti duší
rádo by otevřelo se mu,
aniž sotva tuší,
jak hořkosladce je mu,
muži se srdcem bolavým
v nemoci, na níž se neumírá,
co ale nesnadno se hojí,
když srdce její se neotvírá,
to srdce jediné o které on stojí.

J. V. Š. 1999

Zas jaro vyprostilo z ledu
tisíce rozháraných duší,
co touží namlsat se medu,
neb touha žití sluší.

Zas půjdou rádi na schůzky
ti blázni, kteří věří lásce,
když jaro vniká pod blůzky
v mdlé nevinnosti masce.

Já pitím v touze opilý
a touze v pití vzdálený
sklenici pokládám na chvíli
a rád tě zdravím. Jiří Zelený.

J. V. Š. 1999

Okouzluješ
přitahuješ
rozsvěcuješ
omamuješ
roztápíš
oslňuješ
nabíjíš
vychyluješ
odzbrojuješ
zajímáš
rozechvíváš
omračuješ
rozněžňuješ
upoutáváš
motivuješ
opájíš
povznášíš
vzrušuješ
oživuješ
lákáš
ozařuješ
udivuješ
rozrušuješ
podněcuješ
zaplavuješ
rozdmýcháváš
překvapuješ
zasahuješ
rozjařuješ
žhavíš
a inspiruješ mě
už několiko let
aniž možná tušíš.
Dovol mi, prosím, vyprávět
ty verše, co ti sluší.

J. V. Š. 1999

Tvoje hebká ústa
zašeptala zůstaň,
pojď a nebuď nesmělý,
už jsme oba dospělí,
ty chceš mě a já chci tebe,
tak se přitul, ať se nebe
za nás studem červená,
potom tvoje ramena
nahá v slunci zasvítila,
země naše stíny slila,
vzlétli jsme do ráje cestou
tisícerých slasti díků,
než ručičky skryly šestou
a já praštil po budíku.

J. V. Š. 1999

Opojen lásky nevinností
vysvobodit chci ze zajetí
duši mou, co se léta postí,
holubici, co ráda vzletí
do vášně krajin upřímnosti.

Vysvobodit chci svoje tělo
a okusit zas sladkost žití,
vždyť umírati by se mělo,
až když srdce doslouží ti,
aby to tak moc nebolelo.

A já jsem stále příliš živý
na trpké nitra usínání,
plamen srdce bytí chtivý
odejíti mi k temnu brání
a k tomu oči barvy slívy
andělské ženy plavých skrání.

J. V. Š. 1999

V plášti této noci,
noci lásek dnešní,
políbit tě moci
pod rozkvetlou třešní
já toužím převelice,
dnes nepřeji si víc,
vzlét bych pak nad ulice
a zavyl na měsíc.

J. V. Š. 1999

Jak poslední pivo
tak hořce i poslední soulož voní
a tvé lačnochtivo
jen marně tápe po ní.
Zdá se ti blízká tahle vzdálená
v lihové euforii,
už s jiným zpocená
a ty věren onanii.

J. V. Š. 1999

Stromy kvetou,
klasy mlčí,
pod kroji zváleny
máky jsou vlčí.
V tradici koitů
dnes už se nevidí,
na cestě etik plil,
fuj, že se nestydí.
A na krajkách rozkoší
těla žhnou neslyšíce,
jsoucno, ach, slastné je,
více a ještě více...
Chvíli tu ještě stál
mravokárců král
a pak šel kvapně do vesnice,
aby se udělal.

J. V. Š. 1999

Už mívám i strach ohřát si v ní,
v ní, v kterékoli,
své ztopořené ego lačné,
nechci být negativní,
chci nebýt pozitivní
a vmeten do soukolí
už mívám i strach, kdy to začne,
to terno vnitřního rozpolcení
mučivého sebesváru
nemyšlenek na slečny,
už mívám i strach, že se plení,
ten valící sám svoji káru,
jistotně maje sex bezpečný.

J. V. Š. 1999

Venku jsem sbalil překrásnou blondýnku,
s těma to umím, šla se mnou bez řečí,
teda smlouval jsem chvíli, ale ne jako na rynku,
no chtěl jsem jen ušetřit, snad proto se nebrečí.

Dobývat ženu je největší vzrušení na Zemi,
dal jsem jí k tomu potřebné rady,
takto už žiju devět let, zdá se mi,
nejprve polibky na šíji, na ústa, na ramínka a potom ty ostatní vnady.

Usedla vzrušená na pohovku a hrála to, co měla,
přesně to, co mám rád já, to, za co si platím,
smět líbat póry jemné kůže, nasávat její vůni těla,
laskat její areoly, chloupky a všechno, co je za tím.

Smyslně vzdychala, pnula se a já se držel plánu,
polibky na šíji, na ústa, na ramínka, na její ztopořené bradavky,
vzrušený nadmíru snad přestal bych až k ránu,
pak polibky na pupík, zvuk zdrhovadla, krajkové kalhotky,
překrásné, luxusní, ty, co se těžko shání,
a pod nima, pod nima Venušin, proboha ne, pod nima to, čím močí páni.

J. V. Š. 1998

Vypnu se na podlaze
a zavládne tu přemýšlivé ticho,
v toužebné nehynoucí snaze
chci vysnít si tvůj příchod.

Opilý otočím se ke dveřím
a v přemýšlivém tichu
rád na chvíli zas uvěřím
svým nesplněným hříchům,
jimiž těšívávám sebe
na podlaze pokojíku,
pod stropem, jenž je pro mne nebem
nad pláží slunečníků.

Jó, těm nesplněným hříchům,
těm uvěřím vždy rád,
kéž se v tom přemýšlivém tichu
bez tebe ze snů neprobrat.

J. V. Š. 1998

Nemáš-li partnera – pomoz si sám,
byť bys byl jak nahý v trní,
neb už Darwin kdysi řekl nám,
že zanedbaný orgán krní.

J. V. Š. 1998

U vína ve svitu dlouhých svící
chtěl bych ti, děvče, prostě říci,
co dva lidé si říkají,
když zábrany roztají,
že mám tě velmi rád,
tak přej mi, prosím, neprohrát.

J. V. Š. 1998

Ona mlčela,
jen ve mně šepot hlasu,
chtěls ji neminout, tak to zkus,
a já, ač neuviděl Velký vůz,
vyplul vstříc živé vůni vlasů
a utonul,
utonul s rozkoší.
Kéž by v tu chvíli zastavil se čas
tonutí v objetí nadpozemských krás
na chodbě setmělé
v kulise roztoužených dechů,
kdy tělo na těle
čeká na útěchu
a touží po dalším příště.

J. V. Š. 1998

Na parkovišti jsem viděl mladíka
obličeje nevzhledného a kostry chatrné,
jak objímaje žigulíka
slastně ho zezadu, no doříci to, mnohým zatrne.

Já pochopení mám pro každou úchylku
a v hlavě mi furt něco vrtalo,
proto jsem dotazem vyrušil na chvilku,
on zdvořile usmál se, nic se nestalo,
dopnul se a povídá, to máte tak, milej pane,
s mým ksichtem ženská neladí
a doktor řek, co ženská nezastane,
autoerotika nahradí.

J. V. Š. 1998

Žijeme v hnusné době
bez síly dalších vzdorů
a rádi lžeme sami sobě
v obrazech pokřivených vzorů.

Kdykoli bezradností mučený
samoten konce dožiji,
přivítám svůj vzdálený
sen, díky jemuž přežiji
a jako jiní z plných hrdel
bez záchvěvu na líci
zařvu si, polibte mi prdel,
ó pardon, raději snad zadnici
a napíšu pár veršů...

J. V. Š. 1998

Pod celtou v dešti na divadle
seděla dvě těla a dvě duše.
Duši chtěla duše, tělo tělo,
jak zní to jednoduše,
jenže to tělo neumělo,
tedy ta duše neuměla
říci tělem druhé duši,
co tolikrát už chtěla,
že jí její tělo sluší
a že vykřiknout chce světu,
nebo alespoň jí pošeptat
to, co se stydí, to, že je tu,
to, že je muž toužící milovat.

J. V. Š. 1998

Krušnostmi těženého lesa,
hořkostí obtěžkána duše,
životem smějící se nesa
je udýchán jen vůl, co kluše.
Raději posečkám, přepočítám hvězd,
jež život krátký neodhalí,
zlomený stojím v křižovatce cest
a kolem mne se proudy valí.
Žijící lidmi nebo člověky?
Tápající nebýt hloupým
sám vykročím a tonu do řeky,
z níž někdo nikdy nevystoupí.

J. V. Š. 1998

Vesno, probouzíš se dříve než-li loni,
již krajem táhnou kormoráni
a sotva únor hlavu sklonil,
mám v duši máj a myslím na ni.

Mám v duši máj a myslím na ni,
na dívku v sněženkách, modrookou, plavou,
ten sen mi silou, která raní,
ode tmy do tmy běží hlavou.

Hlavou plnou protichůdných přání,
bojím se snít a probudit se bráním.

J. V. Š. 1998

Něžně ji pohladil,
cítil její teplo,
každý její pór.
A s citem do ní pronikl,
by v její vlhké nitro
okurky zasel u brambor.

J. V. Š. 1997

Vítej domove,
krajino sedmikrásek,
prvních zklamání a lásek,
má perlo v temné době.

Vítej domove,
krajino kopretin,
já opustil jsem kratší stín
a navracím se tobě.

Vítej domove,
krajino sněženek,
vzácných žen i milenek
pestrých jak květ akátu.

Vítej domove,
krajino planých růží,
již sám na vlastní kůži
znám slastný pocit návratu.

Vítej domove,
krajino,
má rodná zemi,
kolébán písní pohřební
usínám v tobě
a sladce je mi.

J. V. Š. 1997

Miluji ladné křivky žen
a vůni plodných klínů,
pak rozkoší tou omámen
do rukou beru kyprou hlínu,
tu sílu mateřství
i nekonečné lásky
bych cítil
a říkám bez nadsázky,
to je mi milovati přáno
a já pokorně miluji,
mé srdce křičí NEVÍDÁNO,
když mučí, aniž litují,
mnozí, co s náma odtud vzešli,
stejného masa a krve jsouce,
však ty sám posečkej,
nelce mouce
kázat, by v zrno se změnila,
nebudeš-li už mít co síti,
snaž se jen, aby tě přežila
a zkus jí co nejvíce ušetřiti,
vždyť po nás vůni bochníků
a chutí na tisíce v nich
nenajdou děti v slovníku
ani na stránkách knih.

J. V. Š. 1997

Při dvanáctce U Puškina
na čas snadno se zapomíná,
hlavní, co nutí mě ke spěchu,
být doma na noc v pelechu.

J. V. Š. 1997

Rád kráčím noční krajinou,
když vánek svěží po mechu
a čpící skrytou zvěřinou
pod keři spící v pelechu
rozezní koncert smyslů.

Rád kráčím bez rozmyslu
temnotou lesa obestřený,
být viděn, ale nevidět,
očima lovců zaměřený
a trochu jim i závidět.

J. V. Š. 1997

A stromy křičí
šepotem listí,
skrčený ubrus
taje u kraje,
nejeden mlčí,
dříve než zjistí,
mrtvý že s námi
na živé nehraje.
A blázen čistí
svou skvrnu hříchu,
myslí si, ráno
že možná roztaje,
luna, co v dáli
v nebi se válí,
s lačnými opilci
zásadně nesaje.
A jiný v hříchu
tratí se sněním
posledních zábran
konečně nemaje.
A stromy mlčí
výkřiky listí,
po sladkém opojení
střízlivost krutá je,
ať chceš či nechceš,
vzdálen jsi od ráje.

J. V. Š. 1997

Dědula s lesklou pleší
a rukama zlatých prstenů
na cestě, kde se hřeší,
s úsměvem kývl na ženu.

V hotýlku žhavých půlhodin
chtěl sebe oddat mládí, touze,
v loži, kde sny se nerodí,
však osud byl mu souzen.

Když pokojík hostil nahý klín
té prostoduché děvy,
on rudý jako od malin
pocítil těla hněvy.
Ve chvíli, kdy se vzmužit měl
a prokázat svůj um,
potupu ducha utrpěl,
neb zvadl jako lilium.

Tak končí smutná zkušenost,
jichž svět zná na tisíce,
kdo ve svém těle cizí host
zatouží poznat více,
více, než tělo zmůže dáti,
se zlou pak může se potázati.

J. V. Š. 1997

V objetí tvojí smyslnosti
smět na chvíli se povznésti
a oběma ku radosti
tvé tělo se svým proplésti,
ve změti těl pak prostých ctnosti
vykročit k ráji, ku štěstí,
dojíti cestou ke krajnosti
na samý vrchol neřesti.
Jó, to bych si moc přál
a dal bych víc, než bych si vzal.

J. V. Š. 1997

Tak mě tu máte zase,
ač vlastně nikdy neodplul jsem v dál,
jen zlomený já v pase,
sám sebe nerozdal.
To vůle šestých smyslů moje
svádící ve vír peřejí
semknula srdce do postroje,
mé srdce i víru v naději.

Tak mě tu máte
a neklopte již, prosím, zraky,
vy všichni – buřiči, slušní ba i blázni – jistě znáte,
jak život krásný s hlavou nad oblaky,
co síly nezměrné dá člověku to snění
do bahen světa, jež se hnusí,
kéž nikdy zneuctěno není,
co živo jest, prv zroditi se musí.

Tak mě tu máte znovu,
již nikdy neopustím vás,
vy roztomilí blázni, kteří slovu
vdechnete nadpozemský čas.

J. V. Š. 1997

Kolikrát opuštěn a cizí,
pln rozbouřené nálady,
jdeš poli s městem za zády
vstříc opojení vizí.

Kolikrát chuti vlastní žluči
okusíš vida nelady,
jdeš poli s městem za zády,
když život sám tě mučí.

Kolikrát sám nejen sobě
lžeš a nedáš na rady,
jdeš poli s městem za zády
s bolestí jsoucí v každé době.

Kolikrát usínáš naposledy,
znova pak probuzen dohady,
jdeš poli s městem za zády,
jestlipak hnou se ledy.

Kolikrát takhle už ti bylo,
sám sobě strojíc šarády
vracíš se k městu za zády,
kde víš, že nic se nezměnilo.

J. V. Š. 1997

Života loďka vyplula
s myšlenkou, v cíl že doplout musí,
pročpak by ona tonula,
nikdo snad přeci se nepokusí,
by z hlubin vod se nehnula.

Omyl však, mějte na paměti,
vy bláhoví strůjci daných cílů,
kdo vzlétne, ještě nedoletí,
byť má i sebevětší sílu,
ke konci cesty bez oběti.

J. V. Š. 1997

Džezem zrozen tanec savcům,
snad nepodobni přežvýkavcům
plazí se rádi po sobě,
své vzdáleni si podobě.

A v hrudi namísto svých duší
straží pak vzájemně si uši,
splývají v divné bytosti,
nasáklí cizí starostí.

A v těchto bezejmenných tvarech,
zbloudilí v kavárnách i barech,
na tvářích napínají masky
v omylu, že tak se rodí lásky.

J. V. Š. 1997

Jedno já ze srdce si přeji,
cítit tě, kráso v rouše ženy,
a v místech, kde dlaně hřejí,
rád zůstal bych přistižený.

Dopřej mi roztát ti v pohledu
a slíbat ze rtů kapky rosy,
pak uvidíš, co dovedu,
tak nenech se už prosit.

Chci cítit vláhu tvého nitra
a lapání těla po dechu,
co dnes ti dávám, nechtěj zítra,
dvě naše vřelá těla na mechu.

Již cítím tvoje hladké tělo,
kupodivu jen žádné steny,
kéž sexu ptáče neumřelo
na duši přenádherné ženy.

J. V. Š. 1997

Dala mi k ústům ústa
a ňadra pevně k hrudi,
ta dívka, co chce zůstat,
cos v kalhotách mi budí.

Budí, ach, budí,
jen dřív než by zasténala,
už v nich vlhko studí
a vadne, co nepoznala.

J. V. Š. 1997

Leží tu spolu mlčky v objetí,
jim v pohledu zračí se smutek i štěstí,
v těch očích jim vzájemné životy proletí,
dnes chtějí se rájem vésti.

Ona jde prvně těmi dveřmi,
bojí se, není-li příliš brzy,
on líbaje šeptá jí – prosím, věř mi,
toto jsou láskou chtěné slzy
a zítra, až půjdou sklízet sena
s korálky tvojí zaschlé krve,
budeš už jiná, budeš ŽENA,
pro kterou dnes to bylo prve.

J. V. Š. 1997

Za oknem ubíhá krajina do dáli,
jaro je za humny a ledy roztály,
však se ti, kraji můj, zas brzy navrátím,
snad se v té matce měst dočista neztratím.

Jen co se navrátím, otevřeš náručí,
rozdáš se, domove, jak si kdo poručí,
potom si postesknu v laskavé pokoře,
řekneš, kdo dole byl, bude i nahoře.

A já pak opojen svobody štěstím
vypustím duši svou, holuba nad náměstím.

J. V. Š. 1997

Okamžik života – cestou autobusem
viděl jsem Sněhurku, seděla s džusem.
Teňounkým brčkem mezi rety
sála ho ladností mažorety.
Vtom se mi na mysl chlípnost vkradla,
klečela přede mnou u zrcadla,
namísto džusu mě ústy sála
a rozkoš tělem mým zacloumala,
až měla svoji sexy pusu
od šťávy rozdílné chuti džusu.
Já cítil se králem v té snové krajině,
než soused vzbudil mě – jsme v Novém Jičíně.
A Sněhurka s prázdnou láhví džusu
netuše, co se mnou prožila,
jako laň kráčela z autobusu,
vědět to manželka, snad by mě zabila.

J. V. Š. 1996

Povím vám trápení muka,
šťastný, kdo zažít je nemusí,
o bolesti zralého kluka,
jak žádost rve ho na kusy.

Vidím-li krásu vnadné ženy,
například dmoucí se poprsí,
její hned slyším lásky steny
a žádost rve mě na kusy.

Věřte, že se mi těžko žije,
jak nahému mezi kaktusy,
v zajetí bujné fantazie,
když žádost rve mě na kusy.

Jednou já asi půjčím duši
ústavu pro jeho pokusy,
bojím se, že ale nevyruší
tu žádost, co rve mě na kusy.

J. V. Š. 1996

Podzim nás halí – mrazivý říjen,
u trati v umrlčím chichotu hyen,
utonul nářek batolátka,
život mu vzdala krkavčí matka
a do trávy perlivé ledovou rosou
dala jej v náručí stařeně s kosou
tonoucí sama v neštěstí,
nevěda kudy z rozcestí,
zda cestou života či smrti,
kde na hraně jak korouhev se vrtí
myšlenky každého člověka.
Však vrahem jest, kdo nečeká
na vůli tvora v náručí,
než dospělý sám poručí,
zda zvolí kratší smrti cestu,
nebo silou jedné ke stu
vykročí raději životem,
tu s hořkostí, tu s jásotem.

J. V. Š. 1996

Sníh pod krokem taje,
proč u brány ráje
vězí vždy hořkosti špína,
čípak to vina?
Osudu?
Snad, však vinit ho nebudu,
vždyť každý strůjcem svého štěstí,
ty pod lampou na náměstí
máváš mi a zvonek zvoní.
Že slaboch jest, kdo slzy roní?
Ne, já jenom miluji,
bohužel ve špatné době,
kéž umlkne čas, než mávám tobě
jedoucí dáli vstříc,
vstříc osudu,
jenž jedněm lidem hlavy kosí,
ačkoli sami štěstí prosí,
ať ukáže jim vlídnou tvář.
Hlupáci, osud přec nemá svatozář.

J. V. Š. 1996

Láska ti sluší,
ať nikdy nemá splín
místo v tvé duši,
přeje Valentýn.

J. V. Š. 1996

Byla čirá jak krůpěj rosy
hynoucí tahem ostří kosy,
jež šťavele list utíná,
padlo mi štěstí do klína.
A po čase dost opojení,
nastalo krušné probuzení,
každý, kdo pravdu přehlíží,
zůstane zneužit za mříží,
za mříží osamění,
vyhrává totiž, kdo dřív se změní
v dravého netvora s vlídnou tváří,
na pouti životem, cestou kalendáři,
bez touhy darovat, lačně jenom brát,
člověče žij, lze i nevyhrát,
však sílu měj vykročit zas dál,
žít musí ten, kdo zlu se nepoddal.

J. V. Š. 1996

V záhonku pod jazykem sněhu
slyšel jsem dýchat jara něhu,
slyšel jsem dýchat v záhonku
po slunci lačnou sněženku.

Okouzlen jaká jara síla,
co z ledu kvítek probudila,
co z ledu probudila krásu,
poslíka jarního již času.

J. V. Š. 1996

Ve stínu stromoví, kde dozrávaly švestky,
viděl jsem z dáli, jak kráčí ke mně žena,
nesla se ladně, tělem jí cloumaly snad šestky,
náhle se rozběhla a zjevně nadržená.

Nestihl jsem najít, kde nechal tesař díru,
no zkrátka nestačil jsem utéci,
tak zavřel jsem jen oči a poprosil víru,
nechtěj po mně erotiku, půjdem radši na deci.

Vtom srazila mě na zem chtíčem rozpálená
a jejích prsů živá hmota mi oči zalila,
pak servala si triko a zcela odhalená
jí vzedmula se ňadra s jahodami do lila.

Věděl jsem, že bude chtít teď sexu svoji denní dávku
a taky že z její tužby nemám šanci úniku,
jako naschvál dobré síly vyhlásily tehdy stávku,
zpoceného zachránil mě až nad ránem zvuk budíku.

J. V. Š. 1996

Vysílen skládal jsem hřejivé rýmy
hladící člověka na duši,
náhle mne napadl bacil rýmy,
že vím jak na něj, netuší.

Svařím si z bylinek šálek čaje,
řádně se vypotím na loži,
už cítím, jak jeho šance taje,
myslet si, že mě položí.

Opět teď skládám básně rýmy
a mají rázný děje sled
o tom, jak zdolal jsem bacil rýmy
bez doktora a bez tablet.

J. V. Š. 1996

Svatební melodie vám teď hraje
na cestu manželství,
strastí i slastí ráje,
a povinnost to nádherná je,
ba co víc, spíš poselství
plození životů a výchovy dětí
v bezpečí rodinného kruhu,
to mějte, prosím, na paměti
a život neskončete v dluhu.

J. V. Š. 1996

Ladný krok brunety ve lněném saku,
rázně jak břitva teď protíná šum města,
stařečka na dvojce uvedl do rozpaků,
k láhvi se přitulil a dozvonila šestá.

Taxikář na plácku u jedničky stojí,
rukama naznačuje, že Roma nesveze,
pracně mu vysvětluje, aniž se ho bojí,
že s osmi sourozenci do auta se nevleze.

Z opačného konce nádraží se opilá potácí,
s obtíží kličkuje ke starci, co k láhvi se už tulí,
není se co divit, vždyť jsou to zdejší tuláci,
byli tu a budou – ledy se nepohnuly.

Pět minut po šesté Rom pochopil oč kráčí
a taxikář odkouří si svoje na vrátnici u hlášky,
nervózně bruneta se pohupuje, autobusák svačí,
že měl dávno vyjet, nedělá mu vyrážky.

Chvíli nato přijeli manekýni v uniformách,
ano, ti černí, ač zadarmo jsou drazí,
dělají ramena, prý vyznají se v městských normách,
ženská už nedošla a ignorující je, opilá se plazí.

Manekýni nepochodili, snad vzpomněli si na trus v trávě,
nasedli do Formana a odjeli na náměstí,
řidiči, co stále ještě věnuje se stravě,
jeden nezdvořilý akorátník pohrozil teď pěstí.

Řidič dosvačil a otevřel, ať, kdo chce, vstoupí,
vkráčela bruneta, smělý akorátník a nějaká žena,
už nenadává nikdo, nejsou přeci hloupí,
jít tak ještě pěšky, ta chvíle čekání je vcelku slušná cena.

Nádraží se pomalu vylidňuje, jen opilci tu asi přenocují,
taxikář má ryto, konečně šichta začíná,
tak v podvečer vždy všedně život bují
na autobusovém nádraží Nového Jičína.

J. V. Š. 1996

Za temným lesem mezi poli,
v oparu rosy mlhavém,
stál starý mlýn pod topoly,
klapal si píseň v rytmu svém.

Zpíval si tiše píseň mlýnů,
mlýnů všech s vodními koly,
s náhony života kaprů i línů,
ten starý mlýn pod topoly.

Až náhle zjevením mamonáře,
znalého každého moudra světa,
skončila idylka poklidné tváře
mlýna, co staletí vzkvétal.

Mamonář bez srdce s vidinou zisku,
nedbaje varovných hlasů,
skácel ty topoly i starou břízku,
nutnost prý moderních časů.

Skončila idyla pohody mlýna,
který už píseň nezapěje,
když vyschl náhon i říčka líná,
a jen pár zlatek teď lumpa hřeje.

J. V. Š. 1996

Jsi pro mne vzácná krajina,
která se za sklem rozpíná
a do níž nelze vstoupit.

Jsi loukou s vůní volnosti
za temnou branou věčnosti,
od níž klíč nelze koupit.

Jsi labutí, co v nekonečnu
promění se v krásnou slečnu,
jež lásky nechce loupit.

Já myslím stále na tebe,
ať usínám či ráno vstanu,
ač přáteli jsme pro sebe,
já milovat tě nepřestanu.

J. V. Š. 1996

Zeptal jsem se, krásná ženo,
jak zní vaše ctěné jméno,
s pohledem, co neutíká,
špitla tiše, Angelika.

Páni, jaké překvapení,
zázraků už dnes moc není
a já stojím před andělem
s roztomilým ženským tělem.

Přemýšlím jen, pročpak asi
v kresbách mívá světlé vlasy,
údivem mi srdce buší,
vždyť ty černé víc mu sluší.

J. V. Š. 1996

Sedící v lesku intim sklenek,
opojen vínem a bez myšlenek
na práci
(boháči u baru utrácí),
na oknech malůvky Mrazíka,
bezohledný čas na zdi utíká,
bohatí stejně jak chudáci,
všichni jsme jen času tuláci,
nadejde-li náš soudný den,
nebude nikdo vyslyšen
k milosti,
ať má či nemá hodnosti.

J. V. Š. 1995

Na třešně zašel jsem do sadu,
co ale uzřel jsem, kazilo náladu,
totiž co třešní, tak toliko červů,
jíst maso s třešněmi neměl jsem nervů.

J. V. Š. 1995

Zašlými okny pokoje
sleduji kapky nebe,
kapky, jak mizí v krajině,
pravdu, tu nehledám ve víně,
přemýšlím, ptám se sám sebe,
proč člověk není spokojen.

Hodnoty nasákly penězy,
člověk je lety zpřeházel,
mamon vytlačil přátelství,
zneuctil kulturní poselství,
sklidí jen, kdo si co nasázel,
totiž, ve špíně štěstí nevězí.

J. V. Š. 1995

Prameny světla,
jež provázejí životem
i smrtku, která setla
vše živé lidí za plotem.

Prameny světla
nás provázejí životem
i v době, která smetla
vše živé lidí za plotem.

Prameny světla,
ty živé oči tem
nás v době, co se spletla
hlídají jasotem.
Snad víckrát nestane se
stát místo před furt za plotem.

J. V. Š. 1995

Procházkou lesem na kraji palouku
uzřel jsem postavu ve žlutém klobouku,
v okrovém plášti a hnědavých kalhotách
tiše se tratící ve smrčí temnotách.

Kráčel jsem za ní hnán vlastní zvědavostí,
kdo se tak vystrojil navzdory současnosti,
prošel jsem skrz stromky nemaje pokoje,
zvědavost sílila, chtěl jsem znát, kdo to je.

Náhle mne ovanul ze strany vlhký dech
sešlého staříka, ten jakoby po schodech
stoupal k výšinám do korun stromů,
mnul jsem si oči, nevěříc tomu.

I přesto v úžasu zvolal jsem, kdo jste, pane,
a lesem zavládlo jen ticho neslýchané,
stařík se rozplynul, stojíce potají
ztichlý les zasípal, podzim mi říkají.

J. V. Š. 1995

Plamínek svíčky,
trocha světla,
zhasl jak pampelišky
louky, co nerozkvetla.

Odešla stařenka,
musela do nebe,
místo tu nechala,
děťátko, pro tebe.

Jak plamen uhasla,
nikdo to nezmění,
smrt patří k životu,
tak jako zrození.

J. V. Š. 1995

Muž se ženou flirtuje,
není to dík parfému,
nejvíce ho vzrušuje
to, že patří jinému.

Žena cizí vzrušuje ho,
sotva jen ji mine,
a ta ráda ženatého,
neboť patří jiné.

Všichni rádi okusíme
plody cizích zahrádek,
nakonec však narazíme
vzadu vždycky na zadek.

J. V. Š. 1995

Mladík světlého temene
hltaje piva doušky,
vyučen dojičem vemene,
ukončil maturit zkoušky.
A ráno, poledne zkažené,
pil čaj mateřídoušky.

J. V. Š. 1995

V krajině zeleného hávu
ležící s rukou za hlavou,
s pyšností, snad vlastní jenom pávu,
já uháněl jsem ve snu dálavou,
s pyšností, snad vlastní jenom pávu,
hrdý na domov nazývaný Moravou.

Udiven, jaká kolem úroda,
co krásy nesmírnou má cenu,
já ptal se lidí, co je příroda,
a přivedli mi zdravou mladou ženu,
já ptal se lidí, co je příroda,
a ze sna vzbuzen, hledím na stařenu.

Nejen ve snu pyšný chtěl bych být
na svoji zemi, domov můj,
jedno však nemohu si odpustit,
člověče, dost, nemuč ji, už stůj,
jedno však nemohu si odpustit,
díky ní žiješ, pamatuj.

J. V. Š. 1995

Řeknu-li, kdo bez viny,
ať zvolá ze všech sil,
tak zhynem v temnu ticha,
z nějž by nás vyděsil
snad jen ten, který dýchá
pro sebe, aniž žil.

J. V. Š. 1995

Bez noci není dne,
bez lumpa dobráka,
bez ano není ne,
bez hlupce chytráka.

J. V. Š. 1995

Má nejkrásnější vzpomínka
na tebe, lásko moje,
když líbám tvoje znamínka
a pln nepokoje
vstupuji do tebe,
rty mé a tvoje
splývají v sladkých polibcích.

Líbám tě na ústa, na nosík,
na víčka,
tvá malá dušička
chvěje se vzrušením,
za oknem noci
už zbývá jen chvilička,
ztrácíš se jako zbloudilá lodička
bez pomoci
plující v oceánu,
procitám, chýlí se k ránu.

J. V. Š. 1993

Favorita šel kupovat přítel,
z vrat smutně hledí jeho sestra,
vzal si s sebou spací pytel,
snad se vrátí do Silvestra.

J. V. Š. 1989

Soukromník se zmrzlinou
po přestavbě zpívá jinou.

J. V. Š. 1988

Házím kostky do rybníku,
hledím jak kus vola,
jako stádo býků
a ona jenom samá kola.

J. V. Š. 1988